Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Ale jednoho večera k nim domů vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři. Lina se musí naučit bojovat o život, spolknout ponižování a bití a hlavně se nenechat zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky své rodině a také lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům podaří jejímu otci je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžitě při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech.
Něco malinko o ději mými slovy:
Píše se rok 1941 a hlavní hrdince této knihy Lině je patnáct let. V témže roce vtrhne k Lině a její rodině domů sovětská tajná policie. Nakáže jim, aby si zabalili pár věcí a do dvaceti minut opustili byt pod výhružkou nedožitého rána. Tak sovětská policie odváží Linu, jejího malého brášku Jonase a maminku spolu s ostatními na nádraží, kde na ně jak později zjistí čeká vlak. Po příjezdu na nádraží okolo sebe potkávají další a další auta přeplněná lidmi. Z donucení nastoupí do vagónu nazývaného dobytčákem, který je má dovést neznámo kam. Během cesty se Lina a její bratříček seznamují s Andriusem, kterého Lina ze začátku nemá moc v oblibě. Postupem času si k němu vybuduje náklonnost a je vděčná za jeho přátelství k ní.
Klec na kolech, jak lidé vlaku říkají, se pomalu rozjíždí a uvnitř jednoho vagónu je namačkáno až šestačtyřicet lidí. Lidé jsou bez čerstvého vzduchu, s jedním kýblem vody, kaše a s otvorem velkým jako talíř namísto záchodu. Po šesti týdnech přejedou pohoří Ural a ocitají se v pracovním táboře na Altaji. Všechny přivezené, jak se později dozvídají čeká rozdělení do skupin a odvlečení do pracovních táborů. Nakonec Lina spolu s rodinou a pár přeživšími skončí v pracovním táboře Trofimovsk na Sibiři.
A jak to vše skončí? To už musíš zjistit sám......
Tatínek říkal, že vědci spekulují o tom, že Země je při pohledu z Měsíce modrá.
Tu noc jsem tomu věřila. Nakreslila bych ji modrou a smáčenou slzami.
(str. 38)
Co si o tom všem myslím?
Příběh je strašně emotivní, je z něj cítit bezmoc, utrpení, nejistota, zoufalství, strach a vztek. Po přečtení této knihy se dozvídáme, jak to v pracovních táborech chodilo a jakou cenu měl lidský život, který pomalu nestál ani za ''zlámanou grešli''.
Můžeme si zde všimnout toho, jak odlišní jsme lidé. Jak i v takovém ''chaosu'' můžeme být lidmi s různými povahami. Lidé, kteří si v nesnázích znepříjemňují a ztrpčují život a na druhou stranu lidé, kteří si dokážou i přes těžkosti pomoci. Dozvídáme se zde, že i když má člověk zbytek sil, tak i přesto se nesmí vzdát a musí nadále věřit, věřit v lepší zítřek.
Je to zkrátka smutný a dojemný příběh, který zasáhne Vaše srdce a zároveň ve Vás zanechá zvláštní nezapomenutelný pocit.
Název: V šedých tónech
Originální název: Between Shades of Gray
Autor: Ruta Sepetysová
Překlad: Petr Eliáš
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2013
Počet stran: 287
Hodnocení: 5/5
Zdroj obrázků www. google.com